Následuj havrany! | Havraní kruhy

Ódinovo dítě bylo v době, kdy vyšlo, tím typem knihy, kolem které jsem chodila jako kolem horké kaše a pokaždé obdivovala tu úžasnou obálku – leč, s pořízením dlouho otálela. Navíc neláká jen krásným grafickým zpracováním, ale i inspirací severskou mytologií a novým světem k objevování.

Příběh Hirky nás zavádí na Ymslandu – světa ocasatých ætlingů, kteří by nás, lidi, zřejmě nazvali plísní a nákazou a to právě proto, že by nám chybělo to nejdůležitější; ocas. Mladá Hirka se potýká se stejným problémem, když se v patnácti letech dozvídá pravdu o svém chybějícím ocasu, o který ji nepřipravili vlci, ale nikdy ho neměla. Je Ódinovým dítětem, mýtem a člověkem. Snaží se své tajemství skrývat a hledá spojence. Jenomže se blíží obřad, na kterém má s ostatními mladými před zraky celé Manfally přimknout a navíc není jedinou, kdo prošel branou mezi světy…

V první řadě – miluji fiktivní světy!

Při čtení fantasy knih je poznávání nového prostředí vždy vzrušující a mě to navíc jako člověka, který se snaží o něco podobného, velmi inspiruje. Samotný příběh je čtivý a stránky jdou jedna za druhou, až jste najednou na konci prvního dílu a hned saháte po druhém. U něj mě trochu zamrzelo, že v něm Ymslanda nemá takový prostor, jako v jedničce, ale na druhou stranu jsem nečekala, že mě děj zavede a takové místo.

V obou světech se řešily další a další otázky - otázka víry, rodiny, minulosti. Křivd a zrad. A opět jsem nestíhala žasnout nad tím, jak děj kvapem běží vpřed. Abych tak řekla, nikdy si nejsem moc jistá v případě sérií, který díl se mi líbil víc, případně nedokážu označit jednu knihu za ten nejoblíbenější. Po dočtení Plísně jsem měla za to, že u mě vede první díl, ale dnes už si tak jistá nejsem a vlastně... po přečtení posledního dílu mohu za oblíbenou označit pouze celou sérii. Bezesporu. Havraní kruhy miluji.

„Všichni umírají. Nezáleží na tom. Všechno umírá. Stejně jako všechno žije. Jsme rozkládáni a zase sestavováni dohromady, jako nová stvoření. Jsi obloha, jsi země, jsi voda a oheň. Živá a mrtvá. Všichni jsme mrtví. Už teď."

Sílu jsem začala hned den po Plísni a během cesty ze školy jsem stihla přečíst rovnou sto stran! Normálně by mě to asi velmi potěšilo, ale u Síly mě to spíš vyděsilo, nechtěla jsem se zatím ještě loučit s našimi hrdiny a navíc… autorka nás provedla Ymslandou, ukázala nám Evropu očima cizince a pak čtenáře zavedla do úplně nového světa. Světa slepých, od kterého sice Ymslanda převzala spoustu věcí, ale od kterého je navíc na hony vzdálený. Krutý a ledový stejně jako jeho obyvatele, přesto neméně fascinující.

Závěrem bych ještě ráda napsala, že se nebojím Siri Pettersen řadit mezi své oblíbené autory. Pro ty, kdo hledají zajímavý fantasy příběh s magií a obyčejnou hrdinkou, je tohle skvělá volba. Hrdinové někde začínali a s dějem prošli nemalou proměnou. Jsem zvědavá, s čím autorka přijde příště - budu se těšit na cokoliv.